Jsem prepper! Já vím, že se to neříká… správný prepper o sobě všude nerozhlašuje, že je prepper, protože potom v době krize je prvním terčem těch zoufalců, co se na přípravu na rozpad společnosti vykašlali. Jenže já mám bohužel tu špatnou charakterovou vlastnost, že co nevím, to nepovím. A moje nejmladší dcera to má bohužel po mně. Taky neumí udržet tajemství.
Doposud jsem jen shromažďovala zásoby, nakupovala potřebné vybavení a učila se různé techniky pro přežití bez moderních technologií. Díky koronavirové krizi jsem zase postoupila o level výš. Zaměřila jsem se na obranu a techniku používání zbraní. Dokonale jsem zvládla zblbnout celou rodinu. Ještě v únoru si moji rodiče klepali na čelo, když jsem do sklepa navážela lahve s pitnou vodou, kdyby došlo na nejhorší, aby jí bylo dostatek. Když byl vyhlášen nouzový stav, najednou nad tím vším začali uvažovat.
Prepper´s střelecký trénink
Čtyři stanoviště s terčem, čtyři zbraně. Vzduchovka, vrhací nože, vrhací hvězdice a lukostřelba. Pilně trénujeme, tedy já a děti. Manžel se rozhodl zůstat u palné zbraně. Ale neuvědomuje si, že když dojdou náboje, jen těžko si z klacků udělá střelivo. My, co se učíme umění lukostřelby, si ten šíp dokážeme vyřezat. Na náš střelecký trénink jsme si dokonce založili i sešit a píšeme si výsledky. Adélka si ve svých devíti letech dokáže bez problémů vzduchovku v leže nabít, odjistit a trefit se celkem obstojně do terče a plechovku sestřelí bez mrknutí oka.
Zlomit hlaveň vzduchovky ovšem není pro padavky. Když nabíjela už asi po patnácté, začala si stěžovat, že už nemá sílu. „Když chceš střílet, musíš si i sama nabíjet,“ odpovídám, protože vím, že v postapokalyptickém světě nebude mít nic zadarmo jen proto, že je blonďatá holčička.
Vojta má samozřejmě daleko lepší vysvětlení:
„A když proti tobě půjde zombie a ty ho budeš muset zastřelit, tak mu řekneš, prosím vás, nemohl byste mi to nabít, abych vás mohla zastřelit?“
Tohle byl argument, který moje bojovná dcerka pochopila a dál bez zaváhání nabíjela, střílela a nabíjela.
Na bitevním poli se frajeři i opalují
Při odpoledním víkendovém prepperském tréninku se vynořila babička, moje mamka, která neváhala využít prvních silných slunečních paprsků k opalování. „Půjdu se opalovat k vám k bazénu. Mně už na zahradě tolik slunce nesvítí,“ oznámila mezi jednotlivými výstřely.
„Mami, ale my tady střílíme,“ říkám, protože z jedné strany bazénu byl terč pro lukostřelbu a z druhé strany terč pro vzduchovku. „Život je boj,“ oznamuje nám a rozkládá lehátko na dřevěném pódiu. Nenechali jsme se odradit a pokračovali v tréninku. Adélka pálí těsně vedle babičky za jejími zády a já mám trochu strach, aby ze mě nebyl poloviční sirotek.
„Teda, na frontě jsem se ještě neopalovala,“ povzdechne si po chvíli moje mamka, ale jedinou činnost, kterou vyvine je pokrčení levého kolene.
Manžel soutěží se psem v lovení potkanů
Manžel si k narozeninám vybral novou vzduchovku s optikou. Objednali jsme ji a hned začali nastřelovat, aby byla dokonale vyladěná. Trénuje na živých terčích, protože se nám na farmě celkem přemnožili potkani. Od té doby, co nám umřel kocour, který s nimi sváděl bitvu, je jich čím dál tím víc. Zjistila jsem, že podle zákona jsou majitelé bytových domů povinni kontrolovat, aby se "němkyně", jak jim říkala moje prababička, nepřemnožily. Asi není myšleno, že bychom je mohli střílet, ale jed použít nemůžeme ani žádné pasti, když máme plnou zahradu zvířat.
Lovit potkany jsme naučili i našeho stafforda. Ví dobře, která zvířata se na dvorku lovit smí a která ne. Slepice má privilegium, ta přežije. S kozlem je naše staffordka kamarádka, ale když se jí připlete potkan do cesty, je s ním amen. Zatím vede pes nad manželem 2:1.
„Ideální pes pro postapokalyptickou dobu,“ chválím lovkyni potkanů, která má něžné jméno Phoebe. „Jestli takhle bude lovit i zombie, jsem naprosto v klidu,“ říká nejstarší dcera. Jen musíme dát pozor, aby jí zombie nepokousal, abychom ještě nelovili zombie - stafforda, to bychom vážně nechtěli.
Budeme stavět podzemní kryt
Když nám kamarád nabízí dva staré lodní kontejnery, vím naprosto přesně, k čemu jsou určené. Manžel už mě neokřikuje, že jsem zešílela, protože nouzový stav v Česku trvá už měsíc. Když se nám jeden podaří zakopat do země, dokážeme vybudovat ideální podzemní kryt. V krizi tam přežije celá naše rodina. Už máme vybranou i elektrocentrálu, která utáhne všechny elektrospotřebiče, co budou zapotřebí. Ne úplně důvěřivě na mě ale koukaly kolegyně na odboru výstavby, když jsem se byla ptát na stavební povolení. Za celou svou kariéru se asi nesetkaly s tím, že by někdo chtěl postavit na zahradě podzemní bunkr.
Krizový plán rodiny
Teď už nám chybí jen vytvořit krizový plán pro naši rodinu. Už jsme na něm začali pracovat. Každý musí mít předem stanovený a jasně specifikovaný úkol. Nic se nesmí podcenit. Takový dokument bude mít několik desítek stran a všichni se ho musíme naučit nazpaměť.
Na každý typ krize se musíme pečlivě připravit a hlavně potom všechno trénovat. „Představ si, že ti ve dvě hodiny napíšu do školy sms, že začíná třeba nukleární krize. V rámci tréninku, samozřejmě. Musíš vědět, co přesně máš dělat a jak se nejrychleji dostat domů,“ vysvětluju sedmnáctileté Aničce, jak přesně by měl trénink podle krizového plánu vypadat.
„A co když budu mít zrovna do čtyř? To se mám profesorce omluvit, že nemohu na poslední dvě hodiny zůstat ve škole, protože mamka vyhlásila prepperský trénink?“ nechápe mě.
Slibuju, že si s tréninkem dám pozor, abych nenarušovala vyučování. Kantoři by asi vážně neměli pochopení pro naše malé domácí branné cvičení.
